Je načase odložit strach.

Marie Magdalská přišla k hrobu ještě za tmy. Tato tma, o které mluví evangelium, je samozřejmě temnota noci, protože Maria jde k hrobu ještě před svítáním. Ale protože Janovo evangelium je plné symbolismu, můžeme myslet i na tmu v přeneseném významu.

Můžeme myslet na temnotu, která tak snadno zachvacuje lidská srdce a způsobuje, že náš život je šedivý, že tak málo září. A kolik temntoty je teprve ve světě: zdá se, že vítězí jen násilí, meč, zbraně, síla, vychytralost a podlost, a vypadá to, že se jim snad ani nelze vyhnout. Vítězí ve světě opatrná neutralita Pontského Piláta, který sice vše chápe, nechce Ježíše zabít, snad by mu i chtěl zachránit život, ale rozhodne se nevměšovat a myje si ruce. Jako my, když jsme plni dobré vůle, ale nechceme se angažovat. Ve světě vítězí Jidášových třicet stříbrných, modloslužba majetku a věcem, a za tuto nenasytnost platíme tu nejvzácnější cenu, a můžeme jako Jidáš skončit zoufalstvím. Také když Jidáš odchází z večeřadla, aby Ježíše zradil, byla noc. V temnotě světa to vypadá, že vítězí ten, kdo se stará jen o sebe, což jsou i apoštolové, kteří utekli aby si zachránili život. Nakonec to vypadá, že jediný poražený je tu Ježíš.

A temnoty dále zahalují zemi: nespravedlnost, pronásledování, nemoci, stáří, opuštěnost, smrt. Temnota viny tíží tolik lidských srdcí, která nenacházejí usmíření a odpuštění. Letos k těm temnotám přibyla ještě válka. Slavíme Velikonoce za temného svištění bomb a ničivých výbuchů, ke kterým dochází jen nedaleko od nás.

Jak do toho promlouvají velikonoce? Evangelium vypráví o cestě od beznaděje smrti k překvapujícímu a ohromujícímu vítězství života:

Sotva přišla Marie ke hrobu, vidí, že hrobový kámen, těžký jako smrt, je odvalen. A běží a volá: „vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“ ani zrnko naděje v tom ještě není, je nešťastná a bezradná. Ale pak běží i Šimon a Jan, a ti už běží běh naděje, protože tu nosí v srdci každý Ježíšův učedník, každá komunita, celý svět, který tolik potřebuje Pána, potřebuje budoucnost, věčnost, něco, co nezklame, co nekončí.

Vyprávěla mi jedna žena, jak se – asi před měsícem – její manžel zřítil na horském výstupu a po pádu zůstal zraněný v třítisícové výšce a čekal v silném mrazu téměř celou noc na záchranu. Nejen on, i ona prožila hroznou noc, ale pak se vše proměnilo, když zazvonil telefon a záchranář říká: žije. Jediné slovo, které jí proměnilo svět!

Žije! Kristovo vzkříšení proměnilo svět nám všem! Žije! Srdce se dává do běhu, nachází sílu. Také my se, přátelé, můžeme dát znovu do běhu, jako ti dva učedníci. Můžeme se znovu rozběhnout abychom se spolu setkali, život neskončil, naděje není minulostí. Nostalgie a cynismus nezvítězí, nezvítězí ani sobecká snaha zachránit sami sebe.

Velikonoční štěstí není bez bolesti a bez kříže, ale je vítězstvím nad bolestí a křížem. Štěstí není v životě bez jediné slzy, ale v slzách osušených, osušených láskou. Proto velikonoce v sobě nesou i tento moment spěchání: láska spěchá, proto učedník, kterého Ježíš miloval, přiběhl k hrobu první. Viděl, a uvěřil.

Sestry a bratři, velikonoce přicházejí, aby otevřely brány našeho srdce, které se uzavřelo ve smutku, poraženectví, v deziluzi. Svět s Kristem vstává z mrtvých. Vstává v mrtvých tam, kde lidské temnoty a smutky prozařuje paprsek naděje, kde se z cizích lidí stávají bratři, kde se pomáhá potřebným, kde se buduje spravedlnost a mír.

Velikonoce přicházejí jako poselství naděje pro každého člověka, i pro ty, kdo jsou ničeni válkou. Díky Kristovu vzkříšení víme, že bolest a smrt nad námi nemohou zvítězit, nemohou nás definitivně okrást o naši existenci.

Je načase odložit strach.